Čtyři dohody – Don Miguel Ruiz

Tahle kniha se ke mně dostala před několika lety. Přišla jsem do knihovny, procházela jako obyčejně pultík s čerstvě vrácenými knihami a ona tam byla. Smála se na mě svým barevným obalem a poutala moji pozornost 🙂 Doma jsem ji odložila mezi ostatní knížky „až na ni přijde řada“. Jak to tak u mě bývá, knížek mám půjčených vždy mraky. Časově stihnu přečíst ale jen pár a už na mě blikají z počítače upomínky brzkého vrácení knih zpět do knihovny. To pak jdu a vybírám ty nejzajímavější kousky, kterým vyprší nejbližší termín. A tak se stalo, že jsem tuhle knihu začala číst přesně v momentě, když jsem ji potřebovala. Akorát jsem se nacházela v depresivní náladě a babrala se v mém „nevydařeném“ životě.

Kniha by se ze 135 stran dala razantně zkrátit a přitom by dál vysílala svoje skvělé poselství, jak si udělat život jednodušším. Osobně jsem při čtení měla hodně AHA okamžiků, ale co je hlavní, moc se mi po jejím dočtení ulevilo. Konečně jsem pochopila, že jsem to především já sama, kdo si hází pomyslné klacky pod nohy. V průběhu následujících měsíců jsem na tyto dohody opět zapomněla a až při shlédnutí záznamu představení inspirovaného Čtyřmi dohodami s Jaroslavem Duškem mi konečně na jeho trefných příkladech ze života do-cvakl přepínací čudlík definitivně 🙂 Teď si tyto dohody občas říkám nahlas, abych si je sama sobě připomněla a osvěžila jejich platnost v mém životě.

První dohoda zní: NEHŘEŠME SLOVEM. Všichni jsme zvyklí mluvit určitým způsobem, a tak o vypouštěných slovech z našich úst často nepřemýšlíme. Proto je tato dohoda tak těžká a zásadní. Slova mají obrovskou sílu a mají velký význam pro lidi, kterým jsou určena. A tak pomlouváme, zastrašujeme, manipulujeme, urážíme, ale taky zveličujeme, zpochybňujeme a omezujeme druhé i sebe samé. Tahle dohoda je o naší autenticitě, konci přetvářek + lží a přijmutí odpovědnosti za slova, která vypouštíme z našich úst a nebo nám na autopilota běží v naší vlastní hlavě.

Druhá dohoda zní: NEBERME SI NIC OSOBNĚ. Tahle dohoda je doopravdy těžká. No schválně jen si to představme. Jak se cítíme, když nám někdo řekne: „Vypadáš dneska skvěle. Večeře se ti povedla znamenitě. Moc se ti to povedlo.“ Je nám příjemně? Kdo by neměl rád pochvalu? Ale co druhá situace a my si představíme pocity u vět: „Tohle já jíst nebudu! Jak jsi mohl zapomenout na naše výročí? Ten stůl, cos koupil do obýváku, se mi nelíbí.“ Máme pocit, že jsme ti špatní? Cítíme se pod psa? Pak vězme, že pochvala ani kritika od druhých nemá s námi nic společného! Je to pouhá ukázka přemýšlení daného člověka. A pokud si je vezmeme osobně, je to jen ukázka naší závislosti, manipulovatelnosti a našeho stavění se do role oběti zbytečného utrpení. Působí to jasně a srozumitelně, ale převedení do reality mně osobně stále „pokulhává“ stejně jako fakt, že i názory, které máme o sobě samých, nejsou nezbytně pravdivé. 🙂 Proto nemusíme brát vše, co nám probíhá hlavou, osobně.

Třetí dohoda zní: NEVYTVÁŘEJME SI ŽÁDNÉ DOMNĚNKY. Když jsme byli dětmi, měli jsme spoustu otázek. Jenže co – jako dospělí – na tu velkou záplavu otázek a nekonečné A PROČ nejčastěji odpovíme? „Ticho! Co to je za hloupé otázky? Pouze hlupák se ptá na tak jasné věci. Kdo se moc ptá, moc se doví.“ případně: „Kdo je moc zvědavej, bude brzy starej!“ Někdy ty věty projdou jen naší hlavou, jindy je vyslovíme nahlas. A dítě se postupně odnaučí ptát se a vyjasňovat si věci, kterým nerozumí. Začíná žít v domněnkách, o kterých věří, že jsou pravdivé. Tato dohoda je o návratu do naší vlastní přirozené zvědavosti, která nás nutí poznávat svět, vztahy, zákonitosti, lidi a naše okolí. Je o potřebě vědomě se začít ptát a komunikovat s ostatními tak jasně a srozumitelně, jak to jenom dovedeme. Jediným řešením pro nevytváření si domněnek je kladení otázek, abychom si vytvořili obraz skutečnosti.

Čtvrtá dohoda zní: VŽDY DĚLEJME VŠE, JAK NEJLÉPE DOVEDEME. Ale ne lépe! Jde o to, mít při výkonu jakékoli činnosti pocit, že to děláme nejlépe, jak jen to můžeme za daných podmínek a našich dovedností udělat. Tahle dohoda mi přišla nejsnazší a cítila jsem velkou úlevu, když jsem se zbavila zbytečného pocitu „viny“, že jsem to prostě mohla udělat lépe. Přestala jsem se „babrat“ ve starých záležitostech, protože jsem pochopila, že jsem věci řešila tak, jak nejlépe jsem v daný okamžik uměla. 😉 Krásný pocit nebo ne?

V knížce se hovoří o tom, že už aplikováním alespoň jediné z těchto dohod dokážeme změnit náš život. Plně se s tím ztotožňuji, a proto i já doporučuji tyto čtyři dohody dál. Je osvěžující přestat se starat o budoucnost, soustředit pozornost na tady + teď, žít v přítomném okamžiku, vědomě vnímat slova a dělat vše nejlépe jak umíme. Pokud se nám nedaří dohody dodržovat, tak začneme další den znovu, případně další den opět znovu a znovu. 🙂 Až nám jednou budou druhou kůží a my budeme vnímat naše okolí zcela jinýma očima.

Osobně, než čtení této „rozvleklejší“ knihy, mohu doporučit představení s Jardou Duškem. Jeho autentičnost a skvělé podání s trefnými hláškami z našeho vlastního života jsou natolik transformační, že doufám, že jen málokdo po představení je stejný jako před ním. Záznam představení byl z archívu ČT1 z důvodu autorských práv stažen, na youtube jsem našla jen krátké výseky a ukázky… Takže nejlépe zajít na představení na živo nebo vypůjčit si od někoho z blízkých CD s audio-záznamem z tohoto představení, které bylo kdysi k zakoupení a aktuálně se čeká na jeho další vydání. Zajímavou recenzi představení najdete třeba zde.

Pokud máte k těmto dohodám vlastní postřeh, zkušenost či osobní příběh, prosím o sdílení v komentářích pod textem.

S láskou k sobě samé i všem lidem

Anna

P.S. Nedá mi to a okopíruji sem ještě názorný příklad z internetu, co je to vytváření domněnek: Myšička si na louce kope noru. Jde okolo zajíc a poradí jí, aby si od krtka půjčila lopatku. Myšce se ten nápad líbí, tak se vydá za krtkem. Když je deset metrů od jeho krtince, tak si říká: “Ten krtek je starej mrzout, on mi asi nebude chtít tu lopatku půjčit.” Jde dál a když je šest metrů od krtince, tak si říká: “Ten pitomej lakomec mi určitě lopatku nebude chtít půjčit!” Jde dál, je dva metry od krtince a říká si: “Ten podělanej starej hnusák mi ji nepůjčí a nepůjčí!” Přijde ke krtinci, zabouchá, krtek vyleze, myška ho třískne cihlou po hlavě a křičí: “Tak si tu posranou lopatku sežer!”

😀 Berte to prosím s nadsázkou, ale přesně podobný kolotoč vět a následných domněnek se rodí i v našich hlavách a je jen na nás, zda jej dovedeme stopnout nebo díky otázkám zjistit skutečnost 😉