Mluvím, mluvíš, mluvíme… doma stejně jako v cizině :-)

Vždycky jsem si myslela, že jsem neschopná, když neumím do hlavy narvat důležité gramatické poučky a neovládám cizí jazyky „pořádně“. Roky jsem se ve svých znalostech podceňovala. Moje „líná“ povaha měla na svědomí, že jakmile jsem se v daném jazyce domluvila, tak moje snaha o vylepšení mých znalostí rapidně klesla. 🙂 Proto dělám občas gramatické chyby, používám co nejjednodušší věty, nemám oblibu v podmínkových větách a mám možná nedostatečnou zásobu slovíček. Občas se mi také pletou výrazy z jednotlivých jazyků, protože mi prostě naskočí některý překlad slovíčka dřív, než slovíčko v jazyce potřebném. 🙂 Co jsem ale vždy měla a mám doteď, je chuť s lidmi mluvit, komunikovat + domluvit se na všem, co potřebuji. Až teď si postupně uvědomuji, jaký že to vlastně mám DAR! Domluvím se obstojně anglicky, německy, francouzsky. A když mám možnost pobývat chvíli v cizině, tak se mé používání jazyka rapidně zlepší. Toho jsem nebyla schopna dosáhnout ani za dlouhé roky chození do různých jazykových kurzů a škol…

A proč o tom píšu? Možná proto, abych podpořila všechny ostatní lidi, kteří se v cizích jazycích podceňují a prozradila jim, co nejvíce pomohlo s naučením jazyků mně.

Jsem cizími jazyky obklopena od mala. Přestože jsem měla silnou podporu až nucení, abych se jazyky učila, osobní zájem o ně jsem si našla až v pubertě a to po následující příhodě. Moje máma má ještě ze studentských let známé z Drážďan, ale vlivem různých okolností nebyli spolu roky v kontaktu. Až kolem mých 10-12 let kontakt obnovili a když mi bylo cca 14 let, vyjely jsme poprvé do Drážďan na delší návštěvu o letních prázdninách. Máma mluví německy plynule, je to její profese. Moje znalosti v té době byly začátečnické a hlavně jsem se styděla mluvit, „abych nedělala chyby“. Za každou druhou větou v rozhovoru jsem se ptala mámy na překlad a sama ze sebe dostala pouze „Ja“ nebo „Nein“, pokud jsem vůbec pochopila smysl otázky… Slovník jsem málem nepustila z ruky a stresovala se z toho, jak se „vyžvejknout“, přestože normálně jsem povahou až „užvaněný“ typ člověka :-). Nicméně rodina byla skvělá, empatická a hooodně trpělivá. Takže po pár dnech jsem měla dojem, že alespoň základní věci už rozumím. Návštěva skončila a já se rozhodla, že až tam pojedu za rok, tak si tu němčinu zlepším. Což se projevilo i na mojí snaze se učit. Další léto nabralo vše pěkné obrátky. Do Drážďan jsme sice dojely s mámou obě, ale ta mě za 3 dny opustila a já tam na dalších 10 dní zůstala sama. A to byla ta nejlepší škola, kterou si od té doby jezdím rok co rok zopakovat. I přesto, že němčinu skoro celý rok aktivně nepoužívám, tak mi prostě po pár dnech v Drážďanech naskočí a já se se svými blízkými už nebojím mluvit – chyby nechyby 😉

Zjistila jsem, že mojí největší brzdou v mluvení byl strach z chyb. Když jsem ale přešla na nový záměr v podobě snahy se domluvit, najednou šlo všechno lehčeji. 🙂 Taky moje osobní motivace se změnila z „je třeba se učit slovíčka a gramatiku“ na „chci se lépe domluvit s mými přáteli“. A to byl velký vnitřní posun, který mi v mnohém pomohl i při učení se dalších jazyků. Mám dojem, že určitě nejdůležitější při učení cizích jazyků je jejich aktivní používání. Nejlépe co nejčastěji a tedy mluvit, psát si a prostě komunikovat. Každopádně skutečnost, že vám komunikace s někým konkrétním dělá radost, vám může učení značně ulehčit, zpříjemnit i zrychlit. 🙂 A když už není po ruce nějaký ten cizinec, tak možná by o chvilku konverzace měl zájem i někdo z vašeho okolí. Mne zásobuje němčinou např. moje máma v SMSkách + mailech a já jsem jí za to moc vděčná… 🙂

Zajímá mě, zda jsou pro vás cizí jazyky v životě důležité. Pokud si udržujete aktivní znalost jazyků nějakou osvědčenou metodou, podělíte se o ní se mnou?

S láskou k mluvení doma stejně jako v cizině 🙂

Anna

P.S. Perlička na závěr. Aktuálně jsem už rok se synem doma a potřeba „provětrat hlavu“ se mi ozývá čím dál víc. Při psaní tohoto textu, jsem si říkala, že bych nabídla konverzaci někomu ze svého okolí a trochu se sama zase rozmluvila. Ještě před dopsáním textu se mi ozvala kamarádka, že by mi vypomohla s úklidem domácnosti a mimoděk se zmínila, že potřebuje nějak pořešit němčinu, protože chce odjet za rok pracovně do Německa. A částečně výměnný obchod byl na světě – Vesmíre DÍKY!