Proč se snažím svého syna nechválit?

Při nedávné návštěvě mojí mámy, jsme zavedly rozhovor i na téma chválení a pochval. A já si díky němu uvědomila, jak se můj názor za poslední měsíce změnil a jak může vlastně pro jiné lidi znít „nelogicky, cize“ a nebo minimálně „hodně alternativně“.

Jako malá jsem vyrůstala v milujícím prostředí a díky častým pochvalám a minimálnímu zveličování mých nedostatků, jsem zvládla vystudovat dvojjazyčné gymnázium a následně i vysokou školu ekonomickou, zakončenou přes všechny opakované zkoušky i „vysněným“ titulem Ing.. Jenže pak přišla realita všedního dne. Hledání práce, nástup do práce a po čase tohoto života přišlo především velké hledání sama sebe. Zjistila jsem, že jsem se dostala díky zažitým programům v mojí hlavě, převzatým stereotypům mého okolí a masírování masmédií o tom, co je „standardem dnešní doby“ někam, kde jsem vlastně být vůbec nechtěla… Bylo to depresivní zjištění, ale pomohlo mi. Pomohlo mi pochopit spoustu věcí o sobě a mém životě. Jaká to byla úleva, když jsem si věci začala nastavovat jinak, přesněji tak jak chci já sama. Dovolila jsem si přestat brát ohledy na představy o mém životě, které „možná“ mělo mé okolí… Z mojí duše spadly velké balvany a najednou se mi šlo lehčeji 🙂

A proč tohle všechno píšu? Protože jsem si uvědomila určité souvislosti mezi chválením a mým dlouholetým vnitřním pocitem „čekání na pochvalu“. Musela jsem si přiznat, že jsem ve svém životě hodně věcí udělala proto, že jsem čekala na pochvalu a nebo jsem měla dojem, že se to tak po mě chce a je mojí povinností, to tak udělat. Ano díky systému pochval jsem vyrostla a vystudovala vysokou školu. Ale tenhle systém mě dovedl i do deprese a pocitu, že nežiji život jaký chci. A tak jsem se vědomě rozhodla to změnit a přijmout nový způsob hodnocení mých skutků a tím budu jen já sama a můj dobrý/nedobrý pocit z nich. V naší rodině jsem často slyšela toto přísloví: Musíme se pochválit sami, protože to nikdo jiný neudělá. Až při psaní tohoto zamyšlení jsem si uvědomila, jaká je v něm pravda – že jediný kdo má právo mě chválit, jsem já sama 🙂

Všechny tyhle věci jsem si postupně uvědomovala ještě před příchodem našeho syna na svět. A přijala jsem za svoji odpovědnost, aby on nemusel procházet jednou v dospělosti podobným hledáním vlastního já. Chci mu nastavit jiné zrcadlo, tak aby on do své dospělosti nezapomněl kdo je a jaké má pocity, potřeby a přání. Systém pochval je skvělý pro „formování“ poslušného občana, vedeného strachem ze svého šéfa, vlády, zákonů,… Svobodného občana z něj ale neudělá, takže se to pokusím na svých dětech změnit. Syna se „snažím“ nechválit. Proč ty uvozovky? No protože, systém chválení mám tak vžitý pod kůži, že prostě občas pochvalu řeknu dřív, než si to sama stihnu uvědomit 🙂

Mým snem je ze syna mít svobodného, sebe-vědomého, ale také šťastného člověka, který bude dělat činnosti pro svoji vnitřní motivaci a ne pro pochvalu a očekávání druhých. A taky aby věci, které jsou nám v dospělosti běžné, bral běžně už v dětství. No jen si zkuste představit, že jako dospělý sedíte na záchodě, normálně se vyprázdníte a najednou přiběhne máma, pohladí vás po hlavě a řekne: „ty jsi tak šikovná/ý“ 🙂 Komické že? Nebo jiná situace. Namalujete obrázek (vymalujete obývák), ale máte dojem, že se vám moc nepovedl (jsou tam vidět šmouhy). Přesto ho jdete ukázat rodičům a ti vám řeknou, jak se jim ten obrázek (obývák) moc líbí. Necítíte vnitřní zklamání? Nechtěli jste spíš slyšet – „jak jsi s tím obrázek (obývák) spokojený“? Jak se líbí tobě, jako jeho autorovi? Možná byste se rádi i poradili, jak by to šlo nakreslit (vymalovat) příště líp a nebo si chcete postěžovat, že se vám to vlastně vůbec nepovedlo podle vašeho původního plánu… Ale na to už jaksi není moc prostor…

A tak jsem si sama pro sebe nahradila pochvalu úsměvem. Nemyslím úsměvem jako odměnu pro syna, ale úsměvem vyjádřujícím že vidím, že je syn se svojí činností spokojený. A proto, když syn udělal první paci-paci, udělat první samostatné krůčky, zvládl vylézt na další stupínek žebříku a nebo když zvládne kopnout do míče, běžet z malého kopečka dolů, aniž by zakopl a spadl, se snažím držet svoje ústa zamčená a jen pozoruji jeho šťastné (ale i nešťastné) chvíle, kdy objevuje svět a snažím se mu co nejméně překážet mým vlastním soudem o dané situaci 🙂

S láskou k mému synovi a s velkým díkem nejen za všechny pochvaly mým rodičům. Mám vás ráda 🙂

Anna

P.S. Uvítám v komentářích vaše názory, protože věřím, že je vždy čemu se přiučit od ostatních 😉